Přeskočit na:






    Spodek dvojice mlecích kamenů z chemické továrny v Lukavici, vyhotovený před rokem 1750 v lomech na mlýnské kameny v Raškovicích.


    Výrobu síry, kamence, ledku, vitriolu a dalších lučebnin popsal G. Agricola ve známem spisu De u metalica, 12. díl z roku 1556. Síra byla v Lukavice připravována obdobnou cestou spočívající v tepelném zpracování pyritu. Postup byl následující: Z plochých kamenů byl zhotoven jakýsi kanál, na kameny naházel pyrit jak byl vytěžen, pokryl se štěrkem a nakonec zaházel pískem. V kanále se topilo dřívím. Ploché kameny se rozpálily a z pyritu na nich sublimovala síra ve formě par, které v obalené vrstvě písku chladly a kondenzovaly. Po schladnutí celého „milíře“ byla sebrána svrchní vrstva písku se sírou, palicemi roztlučena a vodou proplachována. Surová síra se čistila přetavením. Je samozřejmé, že tato výroba byla značně neproduktivní a mnoho cenné suroviny přišlo nazmar. Takto se pracovalo do roku 1746.
    V dokumentech z roku 1631 se mluví o hutních budovách a pecích na pražení pyritu v Lukavici. Výroba síry byla v době třicetileté války hledaným artiklem pro výrobu střelného prachu.
    Od roku 1746 se začíná rozvíjet zdejší chemický průmysl v tomto roce byly v Lukavici instalovány na tehdejší dobu velice moderní retortové pece, které byly v provozu až do roku 1868. V roce 1767 bylo vyrobeno 504 q síry, v roce 1810 bylo vyrobeno 1 232 q síry a 202 q kyseliny sírové, v roce 1872 bylo vyrobeno 202 q síry a 16 520 q kyseliny sírové. Kromě těchto základních produktů bylo v lukavické továrně v různých dobách a často i z dovážených surovin vyráběno toto zboží: kyselina solná, kyselina dusičná, lučavka, zelená skalice, modrá skalice, kamenec, Glauberova sůl, ledek, sublimát, olověný cukr, caput mortuum a superfosfát. Jako vedlejší produkt se zužitkovávaly druhotně vzniklé okry „lukavická hlinka“ a hydromuskovit, jehož se používalo na způsob mastku.
    Chemický závod byl jedinečným podnikem tohoto druhu v celé Rakousko-Uherské říši. Největší konjunkturu zaznamenal závod za francouzských válek na počátku 19. století. Zaváděly se nové postupy včetně mechanizace, aby se pokryly zvýšené požadavky trhu, hlavně pracháren. Na této prosperitě měl největší zásluhu Karel Auesperg (1750-1822). Chemická výroba vynášela počátkem 19. století 220 000 zlatých ročně.



    Kresba J. Venuta z roku 1796 (detail), nejstarší vyobrazení chemické továrny v Lukavici, vlevo horní úřad, pak následují šachty, velká budova chemické továrny a zcela vpravo skelná huť.



    Odkryté zbytky dřevěných sloupů, na tomto místě stály v 1. polovině 19. století kyzové hutě.



    Fragment nádoby z chemické továrny v Lukavici.

    Chemická továrna měla k vlastní potřebě skelnou huť a pec na hliněné nádoby do nichž se lučebniny ukládaly (nacházela se pod hrází rybníka Prádelného). Pece se vytápěly rašelinou, ta se těžila z velkých rašelinišť v takzvaných Vorlinách mezi Slatiňanami a Kunčím. Po zavedení výroby kyseliny sírové v olověných nádobách tzv. Anglický způsob byla skelná huť a pec na hliněné výrobky v roce 1857 zrušeny.


    Koncem 50. let 19. století se podnik dostal do silného konkurenčního tlaku vůči rozvinutější vitriolové industrii v oblasti západních Čech. A nemohl konkurovat ani obrovským španělským pyritovým dolům. Situace na trhu přiměla horní úřad racionalizovat výrobu kyseliny sírové. V roce 1858 instaloval pokusné zařízení k přímému zpracování pyritu, které skýtalo nadějné výsledky. V těchto experimentech bylo pokračováno různými typy pražících pecí. Produkce kyseliny sírové podstatně vzrostla a usnadnilo to rozhodnutí zaměřit se na výrobu hnojiv (superfosfátu). Přestože denní výroba 28 q kyseliny sírové nestačilo to pokrýt spotřebu, byly postaveny nové kapacity. Fosforečné hnojivo se stalo nosným programem závodu, takže se sortiment zúžil pouze na kyselinu sírovou a superfosfát.



    Diplom a zlatá medaile udělená v roce 1881 za chemická hnojiva vystavená na průmyslové výstavě.



     Budova nové chemické továrny (detail snímku z roku 1883), vpředu správní budova.



    Nové budovy v popředí? (detail snímku z roku 1883).



    Pohled na chemickou továrnu v roce 1909.


    Chemická výroba se stěhovala nejdříve do Slatiňan v roce 1880, kde byla takzvaná práškovna. Kyselina sírová se převážela z Lukavice. Poslední zařízení z lukavické chemičky, zahrnující pražící pece a olověné komory k výrobě kyseliny sírové byly v roce 1905 rozebrány a přemístěny do Slatiňan a pak do Semtína a Rybitví.
    Chemická továrna byla zárodkem dnešního východočeského chemického průmyslu jemuž dala byť nepřímo svůj základ.