Přeskočit na:





    V počátečních dobách lukavického dolování nedosáhly podzemní práce větší hloubky než 24 m. Kutání se většinou pohybovalo kolem 10 m pod povrchem. Svědčí o tom nejen Addova zpráva a mapka z roku 1755, ale i výzkumné práce při nichž byla tato stará „předauerspergská“ díla zjištěna. Chodby v lukavických dolech jsou jednak překopy zhruba východozápadního směru, jednak slepé chodby přibližně severojižní. Vzhledem k nepravidelnosti čočkovitého zrudnění byly na různých místech raženy četné kratší chodbice a překopy různých směrů, dále komíny a hloubení, takže celkový obraz důlních prací činí dojem značné nepravidelnosti.
    Přesná lokalizace nejstarších hornických děl v Lukavici je velmi obtížná, protože jde o terén, který byl po několik století intenzivně využíván a na velké ploše zavalen haldovým materiálem. Zprávy z doby Auerspergů od roku 1755 si často odporují pokud jde o lokalizaci a pojmenování jednotlivých šachet.
    O důlní činnost v druhé poloviny 18. století se dozvídáme ze zpráv které podal báňský expert Alexius Adda z Příbramě pozvaný do Lukavice Auerspergy. V roce 1755 byly v Lukavici v provozu tři šachty a to těžná jáma sv Bartoloměje, hluboká 20 m, jáma „U správcova domu“, hluboká 12 m a jáma „U kovárny“, otevřená do hloubky 16 m. (původní míry „látra“ jsou převedeny na metrickou soustavu). Tyto šachty jsou soustředěny v prostoru Bartolomějské jámy a nejsou od sebe vzdáleny více jak 60 m. Intenzita těžby se zvyšuje, ale zůstává na primitivní úrovnií. To mělo za následek i náhlé zatopení dolů.



    Mapa z roku 1755.


    V roce 1759 opět přijíždí do Lukavice Alexius de Adda. Ačkoli de Adda navrhoval hloubení nové šachty, byla Bartolomějská jáma zřejmě později odvodněna a znovu přebírá původní hlavní význam. Další úspěšný rozvoj dokládá v 60. letech 18. století založení nové šachty Vilemína, zpřístupňující jižní část revíru.
    K největšímu rozmachu dochází koncem 18. století. Všechny zdejší šachty jsou propojeny a ložisko je rozfáráno do hloubky 80 metrů. Jednoduché vrátky jsou na Bartolomějské šachtě nahrazeny výkonnějším žentourem, poháněným koňskou silou. Dále je vyražena odvodňovací štola Karl-Vincenc. Na Vilemíně jsou instalovány pumpy, kterými je čerpána voda na zvlhčování hald. Zároveň je ve vsi zřízen i knížecí horní úřad.
    Počátkem 19. století je dosaženo téměř stometrové hloubky. Maximální hloubky dolů přes 200 m bylo dosaženo v roce 1831. S těmito nejhlubšími patry komunikovala 110 m hluboká Bartolomějská šachta jen prostřednictvím šikmých hloubení, jež byla opatřena vrátky. Těžba, větrání a hlavně čerpání vody z těchto prostor bylo stále obtížnější, což vedlo k opuštění 10., 9. i 8. horizontu, i když výskyty rud byly uspokojivé. Ještě v druhé polovině 19. století uvažovalo o prohloubení Bartolomějské šachty asi do 200 m a jejím vybavením parním strojem. K tomu však už nedošlo.



    Bartolomějská šachta - detail mapy z roku 1891.


    Pyrit se dobýval ve výstupných porubech, přičemž vydobyté prostory byly nejčastěji založeny jalovinou. Dobývána byla jen vysokoprocentní ruda, alespoň s průměrným obsahem 35% síry. Avšak i tato ruda byla pro chemické zužitkování chudá a musela být dále koncentrována. Zařízení k plavení bylo instalováno u Prádelského rybníka v obci.
    Jednotlivá důlní díla, především hloubení a komíny, byla často nazývána po členech knížecí rodiny nebo sv. patronech. Jako „hloubení sv. Matěje“, „hloubení panny Marie“, „hloubení František“ a podobně.
    Všechna důlní díla, která byla v letech 1952-53 zpřístupněná až na třetí patro do hloubky 66 m, byla dobře zachovaná, chodby byly bez výdřev. Vedle chodbic a hloubení byly místy vylámány značně veliké prostory „kostely“ často s plochou několika desítek m2 a výškou přes 20 m. I tyto prostory byly bez výdřev, jejich vrcholové zakončení mělo tvar klenby.
    V roce 1874 bylo těžbou pyritu zaměstnáno 75 lidí, avšak v některých letech byl tento počet daleko vyšší a spolu s chemickou továrnou zde pracovalo 200 - 300 lidí. Ze starých zpráv je patrno, že Knížecí horní úřad v Lukavici míval nouzi o pracovní síly, takže tu někdy pracovali i trestanci. Havíř v dolech vydělal za osmihodinovou pracovní dobu 41 - 45 krejcarů, dopravovač obsluhující vrátek 36 - 37 krejcarů. Práce na dolech byla velmi málo mechanizovaná, podzemní pumpy a vrátky byly odkázány výlučně na lidskou sílu.



    Zakreslení pater a hloubení na mapě z roku 1886.



    Na stabilním katastru z roku 1839 předpokládáme tyto objekty: 1 - původní chemická továrna, 2 - nová továrna, 3 - kyzová huť, 4 - skelná huť, 5 - Bartolomějská šachta, 6 - šachta Vilemina, 7 - větrací šachta, 8 - horní úřad, 9 - na tomto místě je na jiné mapě dokreslen knížecí hostinec, 10 - nájemní dům č.p. 5.
    Přibližná místa dalších šachet: 11 - šachta U správcova domu (Sv. Vavřince), 12 - šachta U kovárny, 13 - šachta sv. Jana.


    BARTOLOMĚJSKÁ ŠACHTA
    Hlavní šachta lukavických pyritových dolů (při křižovatce Svídnice-Lukavice-Bítovany). Byla založena počátkem 18. století saskými horníky, pozvanými do Lukavice pražskými těžaři. Je velmi pravděpodobné, že byla zahloubena v místě starší hornické šachty. O stáří této šachty svědčí i to, že byla jako nejvýznamější lukavická jáma nazvána po sv. Bartoloměji, patronu bítovanského kostela, k němuž byla Lukavice přifařena.



    Bartolomějská šachta, detail fotografie z 1883.



    Bartolomějská šachta, detail mapy z roku 1886.


    Počátkem 19. století dosáhla šachta své maximální hloubky 110 m a od té doby až do uzavření dolů v roce 1892 byla hlavní těžní jámou. Při povrchu je tato šachta 3 x 1,8 m veliká, směrem do hloubky se zmenšuje. Byla pečlivě vyhloubena v kompaktní skále, na povrchu vybavena důlními budovami a koňským žentourem. Ruda se vyvážela v sudovitých bečkách t.zv. „suntech“ o obsahu asi 2,5 q, střídavě chodících nahoru a dolu.
    Páté důlní patro v hloubce 94 m bylo poslední se kterým tato šachta přímo komunikovala. S hlubšími patry - 6. 7. 8. 9. a 10. (dosahovaly hloubky 210 m) byla Bartolomějská šachta spojena pouze nepřímo několika šikmými zahloubeními.
    V 50. letech byla Bartolomějská šachta znovu otevřena a částečně zpřístupněna. Dnes je šachta opět uzavřena betonovou deskou a vytěžené prostory zatopeny značně kyselou důlní vodou.


    ŠACHTA VILEMÍNA
    Byla pravděpodobně založena v letech 1760 - 1770. Není vyloučeno, že byla pojmenována na počest manželky J. A. Auersperga „Vilemina“
     Do roku 1784 byla středem samostatného menšího revíru. Když byly oba revíry spojeny pak pozbyla svého významu jako šachta těžní. V 18. století byla hluboká jen asi 24 m, později byla prohloubena až na úroveň 3. patra, do hloubky 66 m. Od roku 1808 sloužila tato jáma jako tzv. „Kunstschacht“, tj. vodní čerpací šachta k odvodňování zdejších dolů.
    V těsném sousedství jámy Vileminy je mělká 23 m hluboká větrací šachta.



    detail fotografie z 1883.



    Šachta Vilemina s větrací šachtou detail mapy z roku 1886.



    Stav na počátku 20. století, nalevo od hald zachovaná část důlní budovy.


    Šachta Vilemína nebyla na rozdíl od Bartolomějské šachty od svého uzavření již nikdy otevřena.



    Pátrání po vodní šachtě v roce 1952.


    ŠACHTA SVATÉHO VAVŘINCE (ŠACHTA U SPRÁVCOVA DOMU)
    Ve zprávě z roku 1755 je uváděna šachta sv. Vavřince poblíž šachty U správcova domu, s níž mohla být i totožná. Znovu je jmenována v textu z konce 18. století jako jedna z pěti lukavických šachet. Zákres na stabilním katastru je pouze přibližný.
    
    ŠACHTA SVATÉHO JANA
    Byla patrně zahloubena ve druhé polovině 18. století a dosahovala hloubky 23 m. Na mapách z 2. poloviny 19. století je zakreslena severně od hlavní šachty. Zákres na stabilním katastru je pouze přibližný.
    
    ŠACHTA „U KOVÁRNY“ TOTOŽNÁ ZŘEJMĚ S TAK ZVANOU „SCHODOVOU NEBO ŽEBŘÍKOVOU ŠACHTOU“
    Je jednou z nejstarších lukavických šachet, byla fárací šachtou sloužící rovněž k větrání dolů. Byla situována asi 30 m severně od Bartolomějské šachty. Zakreslená byla již v roce 1755. Později byla propojena na 1. obzoru tzv. „Svatojánským překopem“ se šachtou Svatého Jana. Od poloviny 18. století není uváděna. Zákres na stabilním katastru je pouze přibližný.